Elba - základní info

Geologie Elby

Z geologického hlediska je Elba ostrovem složeným hlavně z granitu a porfyru. Bohatě členité pobřeží skrývá spoustu malých písečných a oblázkových pláží, raritou je i pláž s černým pískem (hematitová). Oblázkové pláže a obzvlášť pak kamenité lákají potápěče a příznivce šnorchlování, protože výskyt křemene a dalších odolnějších hornin zajišťuje průzračně čistou vodu jako stvořenou pro pozorování podmořského světa.
Nejvyššími body ostrova jsou hory Monte Capanne (1019 m), Le Calanche (905 m), Monte Giove (855 m), Monte Maolo, Monte Perone, Cima del Monte.

Napoleon a Elba

Každému se jistě vybaví jméno Napoleon Bonaparte, pokud se řekne ostrov Elba. Odešel do exilu právě na tento ostrov v roce 1814 a zůstal zde téměř 10 měsíců. Jeho pobyt zde připomínají dvě vily. Jedna ve městě Portoferraio - Villa dei Mulini, druhá pak asi 7 km vzdálená - Villa San Martino, Napoleonovo letní sídlo.

Jeho vliv na Elbě byl až překvapivý. Sám sebe jmenoval do pozice knížete a začal s "přestavováním" ostrova. Samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu. Začal budovat silnice, nemocnice, stavěl školy, divadla, vysazoval vinice a zkrášloval přístavy. Ačkoliv bylo jeho snažení utnuto dalšími evropskými konflikty, jeho pozitivní vliv a velký přínos pro ostrov jsou viditelné do dnes.

Obyvatelstvo a jazyk

Počet obyvatel je okolo 35 000 a 98 % tvoří Italové, žijí zde i Němci, Slovinci a Francouzi. Hustota zalidnění je 142 obyv./km2. Většina obyvatel žije ve větších městech, jako jsou Portoferraio, Porto Azzurro, Capoliveri, Rio Marina, Marina di Campo.

Místní obyvatelé umí dobře pouze italsky, pokud se učí další jazyk, je to němčina. Orientují se totiž především na domácí (italskou) klientelu. Samozřejmě není problém narazit na anglicky mluvícího domorodce, který ochotně pomůže.

Administrativní členění

Elba je rozdělena do osmi administrativních částí, které jsou shodné s velkými městy. Jedná se o Portoferraio, Campo nell'Elba, Capoliveri, Marciana, Marciana Marina, Porto Azzurro, Rio Marina a Rio nell'Elba. S několika dalšími okolními ostrovy je součástí Národního parku Toskánské souostroví.

Gastronomie a víno

Stejně jako celá Itálie je i Elba proslulá svou jedinečnou a gurmánskou kuchyní. Je pravda, že zpočátku byla Elba ostrovem chudším na suroviny, ale s příchodem turistů se začala rozvíjet přesně tím směrem, který je pro návštěvníky lákavým. Základem vše jídel jsou čerstvé lokální potraviny- ryby, mořské plody, olivy a samozřejmě typické víno z místních vinic. Většina místní produkce vína báječně doplňuje jedinečné pokrmy, jako je třeba rizoto Nero di Sepia s tmavým inkoustem ze sépie. Nezapomeňte ochutnat ani originální rybí polévky sburita, cacciucco a cibulové Gurguglione, které ačkoliv bývaly jídly chudých, dnes jsou ozdobou místní gastronomie.

Protože se Elba nachází v jedné z nejúrodnějších částí Itálie, Toskánska, je i produkce vína na ostrově jedním z výnosných odvětví. Jedinečná jsou pak vína z kategorie DOCG (Denominazione de Origine Controllata e Garantia - vína platí za nejvyšší stupeň kvality pro špičková a nejkvalitnější vína v zemi) a DOC (Denominazione di Origine Controllata - vína jsou kontrolována dle původu, výnosu, doby zrání, technologie a kvality). Zkuste ochutnat třeba Aleatico - opulentní červené víno, nebo ostatní lehčí vína ostrova, jako třeba Bianco, Rosato, Rosso, Vin Santo a mnohé další. Obzvlášť lahodné je pak Elba aleatico passito DOCG. Výběrové a nejkvalitnější víno místní produkce.

Vodstvo

Z nejvyšších bodů ostrova stéká množství menších řek, které se spojují ve větší nebo v malé vodopády, které výjimečně dosahují výšky až 3km. Během suchého léta menší říčky vysychají a zůstává po nich pouze bahnité koryto.
Nejvýznamnější řeky, podle velikosti, jsou Fosso di San Francesco s 6,5 km; Fosso Barione, která má 5,1 km a Fosso di Redinoce s délkou 2 km. V údolí hor se pak rozkládá jezírko pojmenované po známé osobnosti spojené s Elbou, Fonte Napoleon. Je využíváno místními jako zdroj vody pro firmu stejného názvu, která vodu pak balí a prodává s logem národního parku Toscano.

Flóra a fauna

Středomořské podnebí a relativní izolovanost ostrova jsou hlavní prvky, které mají vliv na vegetaci ostrova. Z původní vegetace, kterou dříve tvořily dubové lesy, zůstala pouze mlází a pro Elbu typické porosty macchií. Mezi nimi se objevují občas i cesmíny, jalovce, olše, habry a tisy. Jestliže skloníme svůj pohled ze stromů na rostliny a květiny, objevíme i některé endemické druhy, tedy takové, které neexistují nikde jinde na světě. Jmenujme například některé druhy královských kapradin, sasanek, lilií, kosatců a narcisů.

Abychom potěšili všechny milovníky přírody, podíváme se i na faunu ostrova. Zvedneme-li hlavu k nebi, budeme mít možnost spatřit nespočetné množství ptáků. Korsického racka, havrana, orla jestřábího, ostříže jižního, sovu pálenou nebo třeba puštíka. Při troše štěstí zahlédnete ledňáčka říčního, červenonohou koroptev, volavku popelavou nebo třeba drozda pruhovaného.

Skloníme-li pohled na zem, můžeme pozorovat ropuchy, rosničky, zmije, užovky, typické středozemní savce jako ježka, rejska nebo kuny. Zajímavá je i přítomnost endemických poddruhů myší divokých. Na některých pobřežních útesech, hlavně v okolí Monte Grosso, Colle Palombaia, a ve vnitrozemí, okolo svatyně Panny Marie z Montserratu, jsou výjimečně k vidění i exempláře divokých koz.

Po prozkoumání vzduchu i souše se podíváme na život v moři. Při dobrém počasí a vhodných podmínkách můžeme mít štěstí a zahlédnout plejtváky malé, vorvaně, skákavé delfíny a výjimečně i žraloky.

Historie

Ostrov Elba byl díky hojným nalezištím železné rudy znám už nejstarším civilizacím - první doly vznikly v době osídlení Etrusky, další vybudovali po roce 480 př. n. l. staří Římané. Staří Řekové Elbu nazývali Aethalia (plamen) podle plamenů nad pecemi, kde se vyrábělo železo. Po zániku římské říše byla Elba pustošena nájezdy barbarů a Saracénů. Na počátku 11. století se stal vlastnictvím Pisy. Když Pisu roku 1398 koupil milánský rod Viscontů, Elba přešla do vlastnictví pánů z rodu Appiani z města Piombino, kde zůstala po dvě století. Roku 1546 získal část ostrova Cosimo I de Medici; ten opevnil přístav Portoferraio a přejmenoval jej na "Cosmopoli". Zbývající část Elby se stala roku 1577 opět vlastnictvím Appianiů. Roku 1603 se zmocnil přístavu Porto Azzurro Filip II. Španělský a vystavěl zde dvě pevnosti. V roce 1802 se stala Elba francouzským územím a nastal její hospodářský rozkvět.
Elba se 3. května 1814 stala prvním ostrovem na nějž se uchýlil do nuceného exilu Napoleon Bonaparte po vynucené abdikaci a podepsání Smlouvy z Fontainebleau. Byl jmenován císařem ostrova a měl k dispozici osobní gardu čítající 600 mužů. Vládcem ostrova však byl pouze formálně, neboť v okolních vodách hlídkovaly britské lodě. Během svého pobytu provedl Napoleon na ostrově řadu ekonomických a sociálních reforem které vedly ke zlepšení životních podmínek obyvatel. Napoleon pobýval na Elbě 9 měsíců a 21 dnů; 26. února 1815 uprchl zpět do Francie (období stodenního císařství). Po porážce v bitvě u Waterloo byl internován podruhé, na odlehlém ostrově Svatá Helena v Atlantickém oceánu. Po Vídeňském kongresu připadla Elba Toskánskému velkoknížectví. V roce 1860 se pak stala součástí sjednoceného Italského království. Během druhé světové války byl ostrov obsazen německou armádou která se zde silně opevnila. Po tuhém boji byl osvobozen francouzskými vojáky 17. června 1944.

Ostatní užitečné informace pro cestu na Elbu